O mně


Ve svých dvaceti letech jsem si úplnou náhodou přečetl knihu Zpověď nočního běžce a zamiloval se do běhu. Do té doby jsem byl na střední škole nucen běhat víceméně pravidelně, ale i když mé výsledky nebyly nejhorší, nebavilo mě to. Byla to nepříjemná povinnost. Dean Karnazes mě však svou knihou natolik fascinoval, že se mi běh stal každodenním společníkem jak v pohybu, tak v četbě. Polykal jsem kilometry i další knihy. Zanedlouho jsem zatoužil po svém prvním maratonu a začal se na něj systematicky připravovat. Několik dní před závodem jsem si ale způsobil zlomeninu nártní kůstky a můj sen byl pryč a s ním přišla i obrovská vlna vyhoření a demotivace.

Od té doby už uběhlo více než deset let. I když jsem všeobecně hodně sportoval, k běhu jsem se vracel pouze nárazově a nesystematicky. V roce 2017 jsem ale podstoupil operaci páteře a začal se smiřovat s tím, že mému aktivnímu životnímu stylu odzvonilo. Nadále jsem se omezil pouze na rehabilitační cvičení, přibral jsem 15 kg, ztratil to malé množství svalů, které jsem dřív vlastnil, a čím dál víc se vzdaloval od svého dřívějšího životního stylu. Tím pádem jsem dál slábnul a více tloustnul. Začarovaný kruh mě pohltil a spirála trudomyslnosti se roztáčela víc a víc.

Několikrát jsem se pokoušel k milovanému běhu vrátit, ale má žalostná forma a častá drobná poranění mě od toho odrazovaly. Nikdy jsem nevydržel déle než pár týdnů. Až mi jednou moje manželka z ničeho nic napsala, že chce, abych se zúčastnil Beskydské sedmičky, ultramaratonského závodu na 100 km s převýšením téměř 5500 m. Po několika výmluvách a sebezpochybňování jsem začal vzpomínat na to, jak krásný a zábavný pro mě běh kdysi byl, jak jsem toužil po maratonu a jak jsem obdivoval všechny ty ultramaratonce z knih, které jsem četl. Pak se ve mě něco zlomilo a řekl jsem si: “Tak jo, dám do toho všechno. Vrátím se k běhání a zaběhnu ultra.”