B7

Za vším hledej ženu

„Já bych chtěla, abys šel příští rok na Beskydskou sedmičku, ať ti můžu fandit,“ napsala mi z ničeho nic zprávu moje manželka. „Dobrý vtip,“ byla má první myšlenka. Dokonce jsem se i zasmál. Asi mě chce zabít.

„Proč?“ zeptal jsem se stroze.

„Protože si myslím, že není možné to ujít.“ Aha, takže to máme potvrzeno – chce mě zabít.

Proč proboha touží po tom, abych se zúčastnil extrémního horského závodu na 100 kilometrů, během kterého je nutné zdolat sedm vrcholů beskydského pohoří? Já moc nechodím po horách. Ani nějak zvlášť neběhám. Od mé operace páteře uběhly 4 roky a od té doby mám lehkou nadváhu a marně se opakovaně pokouším vrátit do své dřívější formy. Bez úspěchu. Brání mi v tom všemožná drobná poranění, bolístky a především motivace.

Kdysi jsem běhal a bavilo mě to. Dokonce jsem trénoval na maraton, který byl mým snem. Mým cílem bylo zdolat legendární vzdálenost přesahující 42 kilometrů pod 4 hodiny. Natrénováno jsem na to měl. Už jsem měl zaplaceno i startovné na Pražský mezinárodní maraton. Jenže to už je více než 10 let pryč. Tehdy mi bylo 23, byl jsem na vrcholu své běžecké formy, měl jsem plno času a žádné starosti, žádné povinnosti. Pár týdnů před závodem jsem si však v práci způsobil únavovou zlomeninu nártní kůstky a bylo po všem – po maratonu i po běhání obecně. V následujících letech jsem sice čas od času běhal, ale už se nedalo hovořit o cílevědomém tréninku a už nikdy se mi nepodařilo dostat na mou dřívější úroveň.

„Mi taky přijde nemožné to ujít,“ odpověděl jsem své milé ženě.

„Ale prosím tě, vždyť takové pochody absolvuješ každou chvilku!“

„No to určitě,“ pomyslel jsem si. To, že si jednou týdně vyšlápnu nějakou beskydskou nebo jesenickou horu má do B7 hodně daleko.

„Simi, já chodím 20, maximálně 30 kilometrů a většinou s batohem. Bé-sedmička se běhá nalehko a rychle.“

„Neběhá. Běhají to jen ti, co závodí. V limitu se to dá ujít.“

Opět jsem se zasmál. Ona chce po svém chlapovi, tvorovi od přírody soutěživému a ješitnému, aby šel na jeden z nejprestižnějších závodů v zemi a nezávodil. I když bych při své hypotetické účasti rozhodně nehodlal útočit na cokoliv, co by se jen vzdáleně přibližovalo první stovce, rozhodně bych závodil s lidmi podobné výkonnosti nebo minimálně sám se sebou a stopkami. Chůze pro mě nepřichází v úvahu. Jednak by mě pouze chodit nebavilo a hlavně bych musel veškerou tu bolest snášet déle, než kdybych místy běžel.

„Ty by sis na to netroufl? Říkala jsem si, že když budeš trénovat, tak to v pohodě dáš. Dost lidí to nedokončí kvůli psychice. A to víme, že tu ty máš nezlomnou.“

„Vždyť to je 100 kilometrů! Já jsem šel na jeden zátah maximálně něco přes 40 a málem mi tehdy upadly nohy.“

„To dáš!“

Proč mě do toho tak nutí? Co z toho bude mít? Vždyť by to znamenalo, že už z tak vzácného času, kdy jsme spolu, budu muset ukrajovat kvůli tréninku. Co bude mít z jednoho dne mého běhání po kopcích na pokraji fyzických a psychických sil?

„Hele, jestli nechceš, abych byl tlustý, tak to řekni rovnou. Nemusím kvůli toho přece hned na ultramaraton. Navíc by to znamenalo, že budu muset trénovat, budeš mě v tom muset podporovat a dohlížet, abych se neflákal, vařit mi samé dobré, zdravé jídla…“ Sakra, co to dělám? Proč si domlouvám podmínky? Já to přece nepoběžím!

„Nejsi tlustý. Však ono zdravé jídlo neublíží ani mi. Bobku, já bych byla hrdá jak matka na dítě.“

Ach jo, to je od ní hezké. Zajímalo by mě, jestli je to cílená manipulace. Tu ona umí hodně dobře a málokdy to poznám. Chtěl bych jí udělat radost, chtěl bych aby na mě byla hrdá, chtěl bych se po letech zase vrátit do formy. Ale 100 kilometrů v horách je opravdu moc. Nejsem blázen. Navíc nenávidím běhání do kopce a z kopce. Vždycky jsem zbožňoval nekonečné rovinky, kdy tělo běželo v nekonečném stereotypu jako stroj. Když už bych se do něčeho pustil, chtěl bych se znovu vrátit k maratonu a dokončit, co jsem kdysi začal.

„Tyhle věci mě lákaly před 10 lety. Od operace páteře jsem až moc opatrný“ vymlouval jsem se.

„A to já si právě nemyslím. Naopak! Věřím, že by ti to prospělo i psychicky. Kdybys v práci někoho sehnal, mohli byste to jít i spolu. Chodí se to i ve dvojicích. Třeba by tě pak víc bavil trénink. Šel bys radši sám nebo ve dvojici?“

„Jedině sám.“ Sakra, proč zase odpovídám na otázku týkající se něčeho, co nebude? „Ale spíš bych si teď radši dal vínko. Navíc bych musel moc trénovat a na to nebude čas, když se teď budu muset starat o dům,“ pokračoval jsem v hledání výmluv.

„Na dům budeme mít celý život. Půjdeš tam. Prospěje ti to. Celý život jsi sportoval. Je potřeba to oživit.“

Počkat, počkat! Co?! Z nabídky a proseb se stalo nařízení? Jak si může myslet, že mě k něčemu takovému donutí? Asi už jí došly manipulační techniky. Na to já ale nepřistoupím. Příprava na takový závod je velký závazek zasahující snad do všeho v každém dni života člověka. Na to už asi nemám fyzicky ani psychicky. Nechce se mi.

„No já nevím. Tak já třeba zítra začnu trénovat,“ odpověděl jsem.

Ježišikriste, proč?! Co jsem to udělal? Asi jsem magor.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *