V písečné bouři

Dnes mě čekal třetí běh od oficiálního zahájení mé přípravy na B7. Můj virtuální trenér Greg z Garminu mi sice předevčírem naordinoval intervalový trénink, ale ten jsem vynechal. Ne, žádná prokrastinace, ale cílená opatrnost, a to hned z několika důvodů.

Prvním důvodem je fakt, že běhám přes špičku a navíc v minimalistických “botách” Vibram Fivefingers. Na tento způsob běhání jsem přesedlal někdy v roce 2010 a okamžitě jsem si ho zamiloval, přestože začátky byly velice výživné. Nevýhodou je, že když se k běhu vracím po delší době, trvá mi zhruba týden, než se rozběhám a než mi lýtka přestanou při každém kroku oznamovat, že se chystají explodovat. Vždy to kompenzuju dostatečným protahováním, ale to bolest jen decentně zmírní a trochu to urychlí regeneraci. Tak jako tak si musím mezi běhy dávat alespoň dva dny pauzu. Příliš rychlý nebo příliš dlouhý běh by proto hned na začátku nebyl dobrý nápad.

Druhým důvodem je snaha o pomalejší nástup. Věřím, že stejně jako v závodu je i v tréninku nutné nepřepálit start. Momentálně jsem ve stavu, kdy jsem přemotivován, na každý běh se těším a při běhu samotném chci běžet dál, než bych měl. Je proto důležité udržet své nadšení na uzdě a hned z kraje se nepřetrénovat, nezpůsobit si zranění, neobnovit si nedávné natažení achilovky nebo něco podobného. Méně je v tomto případě více.

Když jsem vybíhal, v dáli jsem viděl nekonečnou stěnu vířícího písku. “Jdu jen na 30 minut, to stihnu, než to přijde sem,” říkal jsem si. Momentálně se totiž pracovně nacházím ve vyprahlé pouštní krajině a v letních měsících jsou zde písečné bouře naprosto běžné a udeří minimálně jednou týdně. Tento konkrétní typ, nazývaný haboob, se vždy tvoří na čele atmosférické fronty a často předchází velmi silnému dešti. Někdy dokonce déšť přijde zároveň s písečnou bouří, takže vlastně prší regulérní bláto a to je panečku slast, když je člověk zrovna venku.

Vidět haboob na vlastní oči je životní podívaná. Schválně si na internetu najděte obrázky. To opravdu nejsou fotomontáže ani záběry z apokalyptického filmu. Blížící se haboob je několik set metrů, někdy i několik kilometrů vysoká zeď vířícího a bublající prachu a písku, která je desítky i stovky kilometrů široká. Dokud je daleko, vypadá poměrně staticky a neškodně, ale čím je blíž, tím více je možné rozeznat pohyby mas prachu a písku.

Bouře zatím ale ještě byla daleko a ze zkušenosti jsem odhadoval, že bych svůj krátký běh mohl stihnout, než se ta smršť převalí přes základnu. Při běhu směrem k bouři jsem se kochal, při běhu směrem od ní jsem se nervózně ohlížel a aktualizoval své odhady jejího příchodu. Vypadalo to, že bych mohl doběhnout přesně v době, kdy haboob dorazí.

Dal jsem si 5 minut lehkého klusu na rozhýbání, poté 20 minut v pohodovém stabilním tempu a na závěr bylo v plánu opět 5 minut pomalinkého výklusu. S přibývajícími kilometry a ubíhajícím časem ale bylo zřejmé, že to nestihnu. Haboob mi byl v zádech a člověk mu rozhodně neuteče. Když přišel na řadu závěrečný pětiminutový výklus, namísto zpomalení jsem raději lehce zrychlil. Tou dobou už se prudce zvedal vítr a bouře se ke mě blížila z levoboku. Naštěstí jsem se na tuto možnost nachystal. Sluneční brýle jsem za běhu vyměnil za čiré, zcela uzavřené a přes ústa a nos jsem si natáhl nákrčník. Zejména bez brýlí bych bez nadsázky oslepl a rychlost mého pohybu by se snížila na několik centimetrů za sekundu. Už jsem to zažil.

Stěna zla byla u mě. Vítr velice rychle nabral na síle, z jasného slunečného dne se najednou stal pozdní večer, všechno zoranžovělo, do těla mě začaly bodat tisíce poletujících zrníček písku a v uších se rozječel ohlušující řev větru. Najednou jsem si uvědomil, že jsem se nevybavil úplně dokonale. Chyběla mi čelovka. Ano, v písečné bouři je skutečně tma. Abych byl přesný, je to spíš takové oranžové šero. Slunce není vidět vůbec a viditelnost klesne na několik málo metrů. Naštěstí své okolí znám nazpaměť a tak se nemůže stát, že bych netrefil zpátky i poslepu.

Můj běh přešel do velmi pomalého obezřetného klusu s rukama vztyčenýma k ochraně obličeje před terorizující smrští písku. Ten nejenže bolestivě bodá, ale také cirkuluje pod tričkem ve všech směrech, obrušuje a lepí se na zpocené tělo. Za takový peeling bych v salónu nechal balík. Říkám si, jak dlouho to asi potrvá, než bouře přejde a já budu moct jít do sprchy smýt ze sebe ten blátivý humus.

Zanedlouho jsem doběhl do svého cíle. Otevírám rychle dveře, schovávám se do bezpečí a ještě rychleji za sebou zavírám. Tak to bychom měli, další trénink je za mnou.

1 komentář u “V písečné bouři”

  1. Haboob vypadá fakt úchvatně. Podobný povolený doping (s bouří v zádech) by se možná hodil i na závodech (pakliže by bouře závodníky úplně nedostihla) :).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *