O čem mluvím, když mluvím o běhání

Haruki Murakami – O čem mluvím, když mluvím o běhání

Kniha s pro mě velmi poutavým názvem začala hezky a literární styl několika úvodních odstavců sliboval hloubavé myšlenky zkušeného japonského gentlemana. Očekávání však nenaplnila.

Hned v úvodu musím na rovinu říci, že tento text v žádném případě není recenzí. Do literárního kritika mám daleko a nejsem ani žádným velkým čtenářem, který by dokázal nějak objektivně a fundovaně knihu ohodnotit. Následující řádky tedy považujte za zcela subjektivní hodnocení příležitostného čtenáře.

Haruki Murakami je známý japonský autor beletrie, jehož autobiografická kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání je jeho prvním literárním počinem, které není fikcí. S žádnou z jeho ostatních knih jsem však nepřišel do styku a tak je kniha běžeckých memoárů prvním a nyní už mohu říci že i nejspíš posledním dílem, které jsem z pera tohoto autora zakusil.

Haruki Murakami byl v době vydání knihy čerstvý šedesátník, který běhal téměř celý život. Nikdy však neměl žádné velké běžecké cíle ani touhu po neustálém posouvání se vpřed. Běh pro něj vždy byl každodenním stereotypem, jakousi životní kotvou, pomocí níž se udržoval ve fyzické i mentální kondici. Běh pro něj neměl cíl, nýbrž byl onou cestou. A pokud už v běhu o něco usiloval, byly to pouze dvě věci – vytrvat v železné pravidelnosti svých tréninků a navyšovat měsíční objemy naběhaných kilometrů. Nebo to alespoň z knihy vyplývá.

Napříč takřka celou knihou Murakami opakovaně zmiňuje alfu a omegu svého běhání – svou snahu běhat každý den. To je v rozporu se vším, co jsem kdy o běhu nebo i o jakémkoliv jiném sportu četl. O to více je zarážející, že autor podle svých slov nikdy neutrpěl žádné běžecké zranění. Na jednu stranu jsem naprosto chápal jeho snahu o udržení železného stereotypu. Člověku se jakýkoliv návyk udržuje lépe, pokud jej vykonává každý jednotlivý den. Na druhou stranu však nerozumím tomu, jak a proč to vůbec vůbec dělá. Neslyšel snad nikdy o potřebě regenerace? Sice zmiňoval, že někdy běhá více, někdy zase méně a v některé dny (které jsou skutečně výjimečné) je donucen běh vynechat kvůli práci nebo počasí. Ale přesto! Jak je možné, že za více než dvě desetiletí každodenního běhání nepřišel k úrazu? Měl štěstí? Je to hříčka přírody? Nebo za to zkrátka může fakt, že je na to jeho tělo zvyklé? Ať tak či onak, Murakami několikrát zmiňoval, že se mu nikdy nijak zvlášť nedařilo zvyšovat svou výkonnost. To už ve světle zmiňovaných faktů podivné nejspíš není a naopak je zarážející, že jemu to nedochází. Možná jsem na omylu já a je to všechno jinak, ale tento fenomén ve mě při čtení knihy opakovaně rezonoval nejvíce ze všeho. Dalším důkazem potvrzující můj negativní názor na jeho přístup k běhání je popis jeho pravidelných návštěv masérky. Ta jej ani tak nemasírovala jako spíše protahovala. Moment, já jsem ještě nezmínil, že ten člověk se ani neprotahoval! Tak tato masérka mu opakovaně říkala, že nechápe, jak může být tak extrémně zatuhlý. Jiní lidé by už prý dávno měli křeče. Jeho celoživotní rezignace na prevenci a starost o své tělo si nakonec přeci jen vybrala svou daň – odneslo to jeho koleno. I když těžko říct, jestli to v jeho věku bylo skutečně způsobeno nedbalostí, nebo jen prostě stářím.

Přestože kniha už svým názvem napovídá, že se v ní nejspíš nebude nic zvláštního odehrávat, trochu mě zklamalo, že skutečně neměla vůbec žádný děj, žádné napětí, ani špetku zápletky. Absence toho všeho mi ani tak nevadila. Naopak, čekal jsem ji. Čekal jsem však, že to dostanu vynahrazeno nějakými hlubšími myšlenkami, pointou či zajímavými úvahami. Ničeho takového jsem se bohužel nedočkal. Autor píše vesměs o tom, kde běhá, koho při tom potkává, nebo o kolik kilometrů více uběhl oproti předešlému měsíci. Kromě toho velkou část knihy věnuje psaní o svých spisovatelských začátcích, o své rutině a metodách v práci a nebo o tom, co je v jeho očích potřeba, aby byl dobrým spisovatelem. Odklon od běžeckého tématu by ani tak nevadil. Naopak, člověku to rozšíří obzory. Ale chybí tomu nějaký smysl. Porovnává běh a psaní knih, hledá mezi nimi spojitosti a vysvětluje, jak mu běh poskytl mnoho vlastností užitečných pro psaní. Zejména jsem se s ním ztotožnil v tom, že si psaním třídí myšlenky a dokáže hluboce přemýšlet o určitém tématu, dokáže se lépe soustředit.

Za zajímavou jsem naopak považoval pasáž, v níž vyprávěl o svém maratonském běhu z Atén do Maratonu. Ano z Atén do Maratonu, ne naopak, jak se to běžně běhává. Zde má čtenář možnost přečíst si konečně něco o běhání a o fyzickém i mentálním boji s překážkami, které mu maratonský běh kladl pod nohy.

Další pro mě zajímavou částí knihy byla introspektivní pasáž o ztrátě nadšení z běhání po absolvování 62 mílového ultramaratonu, který měl být významným cílem a posunem vpřed. Namísto toho se z tohoto závodu pro něj stal výrazný krok vzad, kvůli kterému se běhání na dlouhou dobu úplně vzdal.

Jinak ale napříč knihou Murakami ve vztahu k běhu zmiňoval především naběhané kilometry. Jako by snad na ničem jiném nezáleželo. Nikde ani slovo o tréninku rychlosti, techniky, o regeneraci nebo třeba o kompenzačních cvičeních. Hlavně bez přestávky dřít jak mezek. Celé to na mě dělalo dojem, že autor je zatvrzelá stará škola s přístupem typu “bez tvrdé, monotónní a nekonečné dřiny to nejde” nedbající na žádné poznatky o komplexním přístupu k tréninku, o mentální části tréninku či o nutnosti regenerace.

Pokud by se mě někdo zeptal, jestli by si měl knihu O čem mluvím, když mluvím o běhání přečíst, spíše bych ji nedoporučil. Jak jsem ale zmiňoval na začátku, jedná se čistě o můj subjektivní pohled. Nevylučuji, že kniha může mnoho čtenářů oslovit. Ať už jste běžec, triatlonista, spisovatel či fanoušek Murakamiho románů, toto dílo vám má určitě co nabídnout.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *