D-365

Když jsem se naposledy pokoušel vrátit k běhu a smysluplnému tréninkového plánu, vydrželo mi to pouhé tři týdny. Jednoho rána jsem ale musel venku pár desítek metrů popoběhnout, avšak při tom sprintu v pantoflích mé právě probuzené, zatuhlé tělo nejásalo radostí a odměnilo mě nataženou achilovkou.

Od této epizody už uběhly dva měsíce. Po celou tu dobu jsem neběhal. Šlacha o sobě dávala několik týdnů znát a připomínala mi, že běh pro mě už asi opravdu není. Jednou je to totiž achilovka, jindy zase lýtko nebo koleno. Teď už ale zhruba dva týdny nic necítím a je nejvyšší čas se začít hýbat.

Do dalšího ročníku Beskydské sedmičky zbývá přesně jeden rok a jak jsem včera slíbil své ženě, dnes je můj první tréninkový den. Preferuji spíše ranní běhání. Pokud se mi totiž běhat chce, tak je to výborný pozitivní start do nového dne. A pokud se mi zrovna nechce, je jednodušší se k běhu přemluvit ráno a mít zbytek dne klid a dobrý pocit z překonaného nepohodlí, než se celý den trápit myšlenkou na to, že bych měl jít běhat.

Tentokrát to ale ráno nešlo. Ne, že bych nechtěl. Skočila mi do toho práce, ve které to nebylo úplně snadné. Okamžitě se mi na mysl vkrádají myšlenky na to, že odpoledne bych si měl spíš odpočinout a první trénink posunout až na zítra, abych hned nebyl demotivovaný tím, že jdu běhat unavený.

Ani náhodou! To nám to pěkně začíná! I kdybych měl jít běhat jen na deset minut, musím jít. Musím to “oficiálně” zahájit. Koneckonců, B7 je nejspíš více o hlavě než o těle. Je tudíž nutné trénovat i diskomfort, nejenom běh. Je zapotřebí za posledními čtyřmi roky pseudo-běhání udělat tlustou čáru a postavit se k tomu čelem a se vší vážností.

Abych v začátku nemohl sám sebe podvádět stanovováním zbytečně malých tréninkových cílů (což se mi dělo v posledních letech), řekl jsem si, že bude dobré, když mi bude někdo jiný říkat kdy a jak moc běhat. Potřebuju mozku odebrat příležitost odložit běh na jiný den, zkrátit v průběhu tréninku jeho délku nebo netvořit dostatečně progresivní tréninkový plán. Potřebuju nad sebou bič, než si zase zvyknu běhat a než mě to začne bavit. Potřebuju trenéra.

V dnešní době není problém najít si někoho, kdo tuto roli zastoupí, a to ani pokud je člověk na druhé straně zeměkoule. Nechce se mi ale platit za prosté vytvoření začátečnického běžeckého programu. Placený trenér by se mi hodil pokud bych o běhu vůbec nic nevěděl, nebo pokud bych chtěl ladit formu na konkrétní událost, či kdybych chtěl zlepšit specifický aspekt svého běhu. Nic z toho není můj případ. Trenér mi pro mou potřebu přijde jako zbytečný luxus. Nebo možná, a to spíše, jako perly sviním.

Existují ale i jiné možnosti. Jednou z nich jsou různé obecné běžecké plány v knihách či článcích na webu a v časopisech, a také webové či mobilní aplikace. Při sportu běžně nosím hodinky Garmin Instinct, které jsou více než dostačující i na monitoring běžeckého tréninku a mobilní aplikace k nim navíc obsahuje i virtuálního trenéra. Perfektní řešení pro mě!

V nabídce jsou tréninkové programy na závod na 5 nebo 10 kilometrů a na půlmaraton. Nejdříve si říkám, že bych se neměl zahazovat s pěti kilometry a skočit rovnou na desítku. Ale můj rozum mě okamžitě brzdí. “Nespěchej, blbečku! Naposledy jsi běžel před dvěma měsíci. Raději pomalu a na jistotu, než to hned přepálit a něco si udělat.” Volím tedy program pro přípravu na pětikilometrový závod. V aplikaci v telefonu vyplňuju několik základních údajů o svých aktuálních výkonech, ze kterých je algoritmem odhadnuta má fyzická kondice, podle níž je vytvořen harmonogram tréninku. Stanovil jsem si pohodový cíl – 5 km v čase 27:30. Hlavně nepřepálit začátek. Program chvíli chroustá vložená data a pak na mě vyplivne první pokyn. Mám si jít zaběhnout srovnávací běh, který blíže určí mou fyzickou kondici.

No paráda! Tak já jsem se ráno nemálo fyzicky unavil v práci a teď, namísto abych zahájil roční běžeckou přípravu lehkým výklusem, mám jít sprintovat na kraji svých fyzických sil. Další skvělá záminka se na to vykašlat. Ale taková drobnost mě nerozhodí. Ani krok stranou! Navíc jde o krátký běh. Podle instrukcí mám 2 minuty klusat, poté 5 minut běžet maximální možnou rychlostí (a přejít do chůze, pokud už nebudu moct) a pak zase 2 minuty výklus. To stanovené tempo teda nic moc, ale délka prvního tréninku je ideální. Čekám tedy na pátou hodinu odpolední, až venku klesne teplota.

Začínám nesměle klusat. Zatím ještě ani nezapínám hodinky. Nejdříve je potřeba vyzkoušet, co na to achilovka. Popoběhl jsem asi 500 metrů a pár minut věnoval zahřátí, protažení a rozhýbání kloubů. Achilovka mlčí. Zapínám tedy program na hodinkách a běžím.

Připadalo mi, že dvouminutový interval pro lehký klus uběhl za 30 sekund a už mi hodinky otravně pípaly a vibrovaly, přičemž mě informovaly, abych do toho pořádně šlápl a vydržel to pět minut. Tak jo, pokouším se o maximálně rychlý běh. Už to zdaleka není to, co to bývalo. Ach jo, tohle bude dlouhá a trnitá cesta. Po nějaké minutě a půl přecházím do chůze. Srdce nestíhá a nohy mám tuhé. Snažím se co nejrychleji zklidnit a vybíhám znovu. Tentokrát trochu pomaleji než předtím. Takové půlminutové chodecké pauzy si dávám tři, než mě zachrání vysvobozující pípání a vibrace s instrukcí, abych přešel do pomalého klusu. Kdepak klus! Přecházím na chvíli do chůze. Musím nejdřív popadnout dech. Po několika dalších sekundách se dávám do těžkopádného rádobyběhu a zbytek předepsaného tréninku už alespoň netrpím.

Po doběhnutí mi ještě hezkých pár minut hoří plíce. Achilovka naštěstí drží bez jediné známky nedávného zranění. Mám radost, že se uzdravila. Nemám už ale radost ze svého výkonu. Za těch 9 minut jsem uběhl přesně 1,64 km. Tímhle tempem jsem kdysi tréninkově běhal 15 kilometrů s úsměvem na rtech. Teď jsem ani ne po 10 minutách poměrně vyřízený. Ale co už. Nikdo neříkal, že to bude jednoduché. Proto to přece dělám. Kdybych byl spokojený se svou běžeckou kondicí a měl takzvaně naběháno, nepíšu tyto řádky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *