Chůze jako rutina

Když jsem se před více než třemi týdny rozhodl absolvovat Beskydskou sedmičku, ihned mi bylo jasné, že kromě vydatného běžeckého tréninku musím do svého každodenního života zásadním způsobem zapojit více chůze. Důvodů je hned několik. Tím hlavním je, že celý horský závod na 100 kilometrů samozřejmě nepoběžím. Chůze bude na celé trase tvořit významný podíl. Je proto důležité tělo připravit i na tento základní lidský pohyb, aby pak nebylo nemile překvapeno.

Začal jsem tedy chodit. Mým původním záměrem bylo dát si zpočátku každý den obyčejnou svižnou hodinovou procházku a časem ji prodlužovat nebo absolvovat v různých obměnách, například se zátěží. Velmi brzy mi došlo, že každodenní prodlužování úplně neklapne. Na to zkrátka nemám dostatek volného času. No tak nevadí, delší procházky si udělám alespoň tehdy, když na to bude čas a vhodná příležitost. Každopádně se budu snažit víc chodit při každé příležitosti.

Chůzi jsem nikdy neměl nějak extra v lásce. Rád si jednou za týden, za dva, vyjedu do hor vyšlápnout na nějaký kopec. Tam je ovšem krásná příroda, hezké výhledy po krajině, fyzická námaha při cestě nahoru, čistý vzduch a podobně. Jenže já bohužel nebydlím v horách ani nikde poblíž. Každodenní procházky v kopcích tudíž nepřicházejí v úvahu a jsem odsouzen k bloumání po nejbližším placatém okolí mé domovské betonové džungle. Procházky “okolo domu” jsem v posledních letech absolvoval za jediným účelem – venčení psa. Ideálně pak venčení psa spolu s manželkou, u čehož máme klid na to si fajn popovídat. Ale to je spíš takové šourání, než svižná chůze. To se nepočítá. Zkrátka, procházky mě nikdy nebavily, neviděl jsem v nich moc smysl a vždy jsem raději běhal, než abych chodil. Musel jsem si tedy najít způsob, jak si každodenní hodinovou chůzi oblíbit. Řešení bylo velmi snadné a zabil jsem tím dvě mouchy jednou ranou. Poslouchám podcasty. Všelijakých zajímavých, zábavných či poučných audio pořadů je čím dál víc a já už nestíhám poslouchat vše, co sleduju. Podcasty obvykle poslouchám pouze v autě při dlouhém dojíždění do práce. Hodinka každodenní chůze se tedy nabídla jako ideální příležitost, jak moct poslouchat více zajímavých pořadů a zároveň se u nepříliš oblíbených procházek nízké intenzity zabavit. Zafungovalo to perfektně. Chůze se mi stala mentálním odpočinkem od každodenního shonu, poslechnu si při ní něco zajímavého či zábavného a zároveň tím zvyšuju svou zdatnost.

Abychom si rozuměli, nejedná se o žádnou sportovní rychlochůzi. Tímto směrem se ani neubírají mé ambice. Jde o obyčejnou svižnou procházku rychlostí přibližně 6,5 km/h. Moje tepová frekvence se při tom pohybuje pouze okolo 50 % TFmax a za tu hodinku se člověk jen mírně orosí. Je to ale pohyb a to se počítá. Pokud takto každý den ujdu 6,5 km, může to v ideálním případě za měsíc naskočit až na 200 km, což je neporovnatelně více, než 0 km v případě, že bych nechodil. Rozhodně je to tedy přínos. Chůze mi totiž neslouží ani tak ke zvyšování aerobní kondice, ale spíše k posílení kloubů, šlach a vazů. Zkrátka, tělo si musí zvykat na to, že je více na nohou.

Chůzi jsem ale začlenil i do svého běžeckého tréninku. Pokud mám v určitý den v plánu běhat, nejdu ven zvlášť chodit a zvlášť běhat. To by bylo dvoje převlíkání, dvě sprchy… ztráta času. Namísto toho to skloubím do jednoho tréninku, což má své výhody. Po hodinové svižné procházce je tělo perfektně zahřáté pro běžecký trénink, ale zároveň není nijak unavené, aby jej nemohlo absolvovat. Obvykle si tedy dám desetiminutovou pauzu, při níž doplním tekutiny, protáhnu se, odložím telefon se sluchátky a můžu vyrazit běhat. Toto však neprovádím ve dnech dlouhého běhu nebo jiných náročných bězích. V takovém případě chůzi zkrátím například na 30-40 minut nebo ji někdy vypustím úplně. Opatrnost je opatrnost. Na něco takového zatím ještě nepřišel čas. Naopak jsem si zvykl často chůzi začleňovat přímo do dlouhého běhu. Nejdříve si dám pár minut chůze na zahřátí a rozhýbání, poté několik minut pravidelně střídám chůzi s během a teprve poté přejdu na samotný dlouhý běh. Nakonec pak absolvuji to samé, ale v opačném pořadí. Namísto abych běžecký trénink na konci utnul, dám si nejdříve trochu tzv. indiánského běhu a zakončím to desetiminutovou procházkou. Zjistil jsem, že mi tato technika jak na začátku, tak na konci dlouhého běhu nesmírně vyhovuje. Tělo má totiž mnohem plynulejší a pozvolnější přechod mezi klidem a námahou a to nejen co se týče pohybového aparátu, ale také srdeční frekvence. Zároveň jsem tímto způsobem schopen absolvovat znatelně více kilometrů, než samotným během. A jelikož stále ještě začínám a nesmím to přehnat s objemem tréninku, indiánský běh je perfektní metoda jak si naložit trochu více, ale přitom nijak významně nezatížit pohybový aparát, který ještě není na pořádný běh zcela navyklý. Navíc se při chůzi zapojují jiné svaly, což znamená, že ty “běžecké” mohou odpočívat a regenerovat, zatímco přispívám ke komplexnějšímu rozvoji těla.

Jakmile budu mít příležitost, koupím si hole a své procházky povýším na nordic walking. Na jednu stranu je nezbytné, abych se pomalu začal sžívat s holemi, jelikož je budu používat na B7, ale hlavně je to nesmírně přínosné kvůli zapojení horní části těla, která při správné technice nordic walkingu odvádí nezanedbatelnou práci. Věřili byste, že při nordic walkingu pracuje až 90 % svalů v těle? Tento pro mě překvapivý fakt jsem se dozvěděl od fyzioterapeutů v lázních, kteří mě k tomuto způsobu pohybu přivedli po mé operaci páteře. Tehdy mi tato šetrná a zároveň výživná forma pohybu znatelně pomohla posílit ochablé zádové i břišní svaly, díky čemuž jsem se rychleji vyhrabal z žalostného pooperačního stavu. Nordic walking jsem si oblíbil, avšak po odchodu z lázní jsem se k němu bohužel už nikdy nevrátil. Nyní je tedy ideální čas to napravit.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *